Kdo nosí ke studni kbelíky, nemusí je plnit vodou

Volha Hapejevová přečetla na MAČi v roce 2007 v Brně své verše i ukázku z románu Rekonstrukce nebe. „Stromy hrají šachy, / my hrajeme na stromy... / Kdo nosí ke studni kbelíky, / nemusí je plnit vodou...“ básnila.

V její poezii se obyčejnost obrací k vytrženosti, nevšednosti, lyrice, jež ovšem počítá s logikou, možnosti, pravděpodobností, variantou. „Jestli jsi strom / a vítr tě opustil / můžeš stát nehybně celou věčnost...“

Volha Hapejevová se narodila v roce 1982 v Minsku. Absolvovala Lingvistickou univerzitu a magisterské studium na Evropské humanitní univerzitě ve Vilniusu (Litva) v oboru genderová studia.

Je autorkou knih Rekonstrukce nebe a Neoholené ráno. Píše prózu, poezii, hry, překládá, aktivně se zabývá popularizací běloruské literatury v zahraničí.
„Volha Hapejevová postavila proti mužskému falu ženská ňadra jako symbol tvůrčí produktivity a životadárnosti ženského živlu,“ poznamenala o její tvorbě Hanna Kislicynová.

V divácké debatě padl dotaz ohledně jejího „feminismu", běloruského feminismu. „Otázkou běloruského feminismu se zabývají odborníci, takže o něm nedokáži promluvit. Pro mě je feminismus to, že společnost by měla určovat člověka bez ohledu na jeho pohlaví, a pokud tomu tak není, pak je to problém,“ odpověděla chytře.

Brněnské publikum ocenilo i její „moudré“ mládí. Zjišťovali proto, kteří autoři ji ovlivnili. „Těžko mluvit o nějakém proudu, prostě mě ovlivnili lidé, které jsem potkala nebo které jsem četla,“ odpověděla.

Revolucionář, zakladatel Valerian´s Future, básník, herec a kavárník Roman Švanda se pak Volhy zeptal, jestli celý ten problém s feminismem nespočívá jen „v těch rozinkách“. A Volha odpověděla, že nemá problém ani s feminismem, ani s rozinkami.