Kovalyk: Když ženy disidenta a policisty tajně hulí trávu…

Vyslankyně košického undergroundu zaujala na MAČi v roce 2005 brněnské publikum zmínkou o tom, že do jihomoravské metropole zavítala poprvé na legendární multižánrový festival Under Plunder do Šedé litiny, opuštěné slévárny v Králově Poli (více ZDE). A do Brna se zakousla znovu v roce 2015.

Přiznává, že psala i básně, v dětství, zmínila, že píše už dlouho, hlavně krátké povídky, mohlo by zaznít… Potvrzuje svůj vztah k jinakosti, nezávislosti: třeba pomocí obrazu ženského pohledu na to, jak může být sex vyprázdněný. V duchu komunity Under Plunder, tedy otevřenosti, se Kolyk nechává strhnout nemoderovanou debatou, takto besedou. 

Padají slova potvrzující to, o čem Kovalyk píše. Vyfutrovaný obsah, zažité situace, nabyté zkušenosti. Lidi z masa a kosti. „Revoluce nás svým způsobem osvobodila,“ hlásá jedna z jejích literárních postav, žena bývalého disidenta. Kouří trávu s manželkou policajta, když chlapi „vytáhnou paty“ z domu.

Všechno je přitom nenucené a vlastně tak trošku i rozkošné, a hlavně jednoduché, středoevropské a devadesátkové. Hrdinky neumí balit jointy a fajfku na marihuanu a hašiš si koupily u Poláků. A nikdo se ničemu nediví. Navíc: „Muži pracují víc a nám zůstává dostatek místa na to, abychom se nezbláznily.“

Principálka

Zároveň autorka říká: Svět nezměním. Naráží na svou zkušenost při práci s bezdomovci. „Když tak někdo chce žít, ať si tak žije. Chce tak žít. Páchání dobra je nejhorší zlo na světě. Víte, říká se: Koně lze dovést ke studni, ale nelze ho přimět se napít. Nezměním svět…“ 

Kovalyk píše povídky a je také autorkou divadelních her, a hlavně principálkou Divadla bez domova. S lidmi bez střechy nad hlavou pracuje už mnoho let. A je feministkou kvůli přesvědčení.