Jeden z ženských hlasů prezentujících se na festivale v roce 2011 v polštině patřil básnířce a výtvarnici Biance Rolando, feministicky orientované umělkyni s polsko-italskými kořeny. Recitovala ze své sbírky Modřínové koruny (2010). Tlumočnice a moderátorka večar na autorku prozradila, že básně začala psát po narození prvního dítěte.
Jak se proplétají dva umělecké jazyky? „V poslední knize Modřínové koruny je to nejintenzivnější, grafické signály se staly klíčem pro poému,“ uvedla k umělecké symbióze, která se postupem času ustálila v její tvorbě.
K tématům performance a slampoetry Bianka Rolando prohlásila: „Poezie je pro mě oblast mlčení, chtěla bych se spíše za text schovat, než exponovat svoji vlastní osobu. Poezie pro mě není vystoupení, ale právě schování se za tím textem, který je důležitější."
Také přiznala: "Jsem poměrně nesmělá, všechna veřejná vystoupení jsou pro mě dost náročná. Poezie je cesta, jak se ukrýt. Ukrývám se v modřínových korunách, ukrývám se za různými postavami, za různými příběhy. Necítím potřebu postavit se nahá a říct: Tady jsem.“
„Je to promyšlené a zároveň elastické. Nedá se říct, že by tam byla pevná forma, za kterou bych dál nešla a kterou bych přesně dodržovala. Je mi bližší postava šamana než režiséra, ať už to zní jakkoliv, v tom smyslu, že spíše vyvolávám určitá slova a dívám se na to, co se kolem nich bude dít a potom za těmi obrazy jdu,“ vrátila se k uměleckému jazyku svých básní.
„Moje chápání poezie je přirozenější jako poéma, básně ve sbírce se spojují do vyšších struktur, vzájemně se potkávají, pronikají. Je tam dynamika, výrazná a složitá konstrukce, elastičnost, magie. Nepracuji pouze se slovy, ale se strukturami, které jsou nad tím, s celým spojením všech básní v té knize, v té poémě,“ snažila se popsat svou poetickou filosofii.