Člověka nakonec žene dopředu jen vlastní nedokonalost, prozradil Emil Hakl

Emil Hakl vstoupil do širšího povědomí novelou O rodičích a dětech (2003), za kterou obdžel Magnesii Literu. Následovala řada dalších knih a ocenění, například Pravidla směšného chování (2010) a Cena Josefa Škvoreckého, Skutečná událost (2013) a další Magnesia Litera. Jeho nejnovější román nese název Umina verze (2016).

Pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník čerpací stanice, zvukař, jako textař v řadě reklamních agentur, jako redaktor Tvaru i jako novinář v týdeníku Instinkt. 

V roce 2013 četl v divadle Husa na Provázku. „Já jel vlakem z Prahy se sympatickou starší paní ze Středního Slovenska. Říkala, že pracuje v Západní Evropě a dvacet let nejela vlakem. Komentoval jsem jí tu cestu, ona vytáhla lahev borovičky, dali jsme si asi čtyři panáky. Se budu snažit být kontinuální i přesto,“ rozvláčně povyprávěl autor v úvodu.

Předznamenal zábavnou atmosféru celého večera. „Kdyby náhodou se vyskytl autor, který má před čtením neurotickou tenzi, tak ve chvíli, kdy vám nasadí toto, tak se prudce uklidníte,“ vrátil se ještě k těm borovičkám.

Přečetl povídku s názvem Vzácná paní, to se ví. Řekl o ní, že je nová, neověřená a že se odehrává v roce 1997. „Dopsal jsem ji předevčírem.“ Při čtení efektně moduloval hlas, sem tam utrousil dodatkový komentář, publikum bylo v dobré náladě. Povídka později v upravené podobě vyšla v souboru Hovězí kostky (2014).

„Vy ty proměny příběhu si přivoláváte tím, že se necháte do nějakého takového vtáhnot?“ zeptal se divák na autorovy postupy při psaní.
„Každý se snaží evokovat těch několik výraznějších procent z toho životaběhu. Těch ostatních pětadevadesát nestojí za řeč. Automaticky evokuje to, co se mu zdá jakoby sdělitelný. To je první varianta, spontání. Druhá je zpětná vazba, jestli to vůbec stojí za to. Pak člověk sedí doma v klidu sám a ťuká. Pak už tomu vnutíte nějakou formu už kvůli sebeúctě, aby to nebyla úplná blbost, což jako neznamená, že ve výsledku není.“

Bez Ferdy Mravence

O autocenzuře Hakl pronesl: „Z obou stran jsou mantinely, od obou hrozí při nárazu nuda nebo opakování se.“

Jak autor vnímá své starší knihy? „Jsem nadšenej vždycky z toho textu, co píšu. Ale když odezní, vidím, že to zas nebyl ten text, kterej sem chtěl. Tak to člověka nakonec žene dopředu vlastní nedokonalost. “

Za nejoblíbenější četbu v dětství autor bez přemýšlení označil klasiku: „Bez debaty Ferda Mravenec! Nedávno sem si říkal, že už bych se měl zbavit závislosti na Ferdovi Mravencovi, tak jsem všechny ty knihy odnesl ke kontejnerům. Za pět minut už tam nebyly. Bez Ferdy Mravence je hnedle hůř.“

Jedna divačka na to navázala: „Mě tam vždycky strašně štvala ta Beruška, to byla děsná svině. Mně to hrozně bliklo na ty vaše ženský, jaký máte ten typus. Nemáte pocit, že vám ta Beruška do toho vlezla?“ „No, možná máte pravdu,“ uznal rozesmátý Hakl.