Inge Hrubaničová není zlá žena. „Prehltnem ho. Odgrgnem si. A výpary šírim dialej.“

Slovenská spisovatelka, jazykovědkyně, publicistka a herečka Inge Hrubaničová patřila k zakladatelům divadla Stoka, v současné době hraje v divadle SkRAT Podílela se na sestavení Synonymického slovníku slovenčiny (1995), napsala knihy Láska ide cez žalúďok (2007), The Slovak Matrix alebo slová v maskáčoch (2009) a Ako zjesť žabu. Od slova do slova (2013).

Na MAČi v roce 2013 četla z vznikajícího textu s pracovním názvem Zlá žena, uvedla, že se jedná o asociativní psaní, pátrání po důvodech, proč s věkem dochází k určitých životním situacím, proč se jí rozpadají přátelské vztahy. Pokus, jak moc může být člověk sám k sobě upřímný. Kniha o horších stránkách lidské povahy.

„Vidite a sme doma. Na tejto malej ploche písania som sa sama usvedčila z jednej odnoźe, alebo skor vetvi svojej zloby. Čo urobím? Čo urobím? Vezmem si do huby to, čo by som ako správna priatelka mela zavrhnúť. Zabudnúť žlukamihu, keď mi to previetralo bubienok, aby som nešírila zlo, negativnú energiu a čo urobím, čo urobím? V sekunde si tento kúsok nedostojného hnoja položím na jazyk. Prehltnem ho. Odgrgnem si. A výpary šírim dialej. Áno, taká som já. Zlá.“

„Všetko sa skončilo, keď sme raz rozobierali politické a filosofické otázky toho typu, že sme generácia v riti, spláchnutý. Vravím: nie spláchnutý, ale v prechode. My sme ludia v prechode. Dvadsať rokov sme prežili v socíku, v prechodnom obdobie od socialismu ku komunismu. A teraz už dvadsať rokov žijeme v prechodnom obdobie od socialismu ku kapitalismu. A k tomu všetkému aj my dve smerujeme k biologickému prechodu. A že sme nepoznali skutočnú pravú lásku, velkorysých mužov a že keď by aspon to nám bolo dopriato, všechny spoločensko-ekonomické prechody bychom mali v paži... Keď sme otvárali další flašu, do kuchyne vstúpil kamarádkin muž. Ten výraz v jeho očiach bych už viac nechcela vidieť. Prešel ním špinavý riad, potom ho sklopil na hodinky a povedal: ,Deti ješte o takémto čase nespia?!ʻ K tomu nebolo čo povedať...“

„Prečo ten moj svinský mozog musí furt interpretovať? Vidíte aká som. Taká som. Zlá. Už dávno nepadol tento refrén. Treba ho použíť, nech ten text iba trochu drží pokope,“ zakončila po hodině čtení ze svého sebezpytovného rukopisu a diváci jí přiřkli vítezství v soutěži o největšího časového maratonce MAČe s největším počtem slov.

Text Zlá žena směřoval ke knižní publikaci, nicméně nejedná se o román v tradičním pojetí. Autorka k formě poznamenala, že to není zpověď, není to realita, ale skládačka vzpomínek a zážitků jejích vlastních i jejích přátel a známých.

„Proč ztrácíme vášeň a smysl pro druhé? Po jistém věku cítíme přímo hmatatelně, že už nás nefascinují, nezajímají jisté věci a jsme unavení a pomalejší...“ zamýšlela se Hrubaničová. Ještě na to nemám odpověď,“ dodala.

„Generace našich rodičů se smířila s rozpadem přátelství a dožila v odloučení a osamění. My o tom dokážeme hovořit mezi sebou, dokážeme se k sobě vracet. To vnímám jako pozitivum, že nezůstáváme zakonzervovaní ve stereotypech,“ vyjádřila naději.

Je to jistá forma emigrace, když člověk opustí rodné hnízdo a jde do jiného města.“