Každý věděl, na koho jde... Proto Ivan Magor Jirous a Dáša Vokatá zcela zaplnili hlediště divadla Husa na provázku na MAČi v roce 2011. „Půjdu za Tebou,“ spustila Dáša Vokatá a Magor si sedl ke stolu, položil na něj pravou ruku a pak založil ruce v pase a poslouchal.
Tehdy už tento nejslavnější rebel tuzemského undergroundu nepil. Vypadal velmi důstojně, ale pokora se zase bila s nadsázkou. „To je jejich věc, já k volbám nepůjdu vůbec, mně je to jedno,“ odpověděl třeba „radikálně" na dotaz ohledně politiky v závěrečné debatě tento bývalý vězeň svědomí.
Číst začal příběh, jak sháněl své básně druhý den po „pařáku“ v hospodě. Neopakovatelnou dikcí, s pokorou v hlase, verše z časů, kdy umění bylo cestou k vnitřní svobodě, protože tenkrát existoval vlastně jenom takový art, milé děti.
A večer se nesl v rytmu písní a básní na přeskáčku. Střídaly se nálady i témata, jimiž jak Vokatá, tak Magor nešetřili. Objevila se i básně o nekrolozích, které Magor psal pro kulturní elitu národa.
Diváky vtáhly magické Jirousovy obrazy všednodennosti: „V malé hospůdce padají paprsky slunce...“ Oduševnělý svět jeho poezie, povinné kulisy Prahy, Vysočiny, ale i Maďarska... Záznamy, prožitky. Magor postupoval formou bloků. Příběhy, reminiscence, osobnosti, pak osobní, postřehy z hospod, kde se nelelkovalo, nýbrž tvořivě žilo... a konečně došlo i na lásku a na Magorovo nejsilnější téma – víru a pokání.
A diváci nadšeně tleskali. „Budu už psát jen o vzpomínkách, co nyní žiju, nestojí za to, abych to psal...“ kázal Jirous. „Hluchavky bílé, věnované Mejlovy,“ porcoval Magor své texty. „Básník má v ruce hroznou zbraň, příští generace,“ citoval třeba Bondyho.
Poslední píseň, kterou Vokatá zahrála, složila a věnovala Karlu Krylovi. Za něho pak spolu s obecenstvem složili pietní minutu ticha. „Děkuji, Pane, Ti / s Karlem Krylů v obětí,“ jak zpívala Vokatá.
„Alkohol uvolňuje podvědomí,“ poznamenal Magor v besedě. „Co nepiju, zatím jsem nepopsal vůbec nic,“ přiznal.