Umění je alchymistická transmutace, kdy se překlopí magicky v něco úplně jinýho

Autorské čtení lze zahájit všelijak: v případě Michala Ajvaze zvolil moderátor úsměvný komentář z internetu: „Je to tak strašně zamotané, nedává to hlavu patu. Pan spisovatel musí fičet na nějakých drogách... Tak si říkám, když nějaká literatura vzbuzuje takové vášně, tak to znamená, že to je vynikající literatura,“ dodal.

Spisovatel a filosof Michal Ajvaz na Měsíci autorského čtení v roce 2015 četl ze své knihy Lucemburská zahrada (2011). Přinesla mu ocenění Magnesií Literou. „Já teď nepíšu žádnou beletristickou knížku. Poslední léta jsem věnoval psaní takový delší filosofický knihy, protože jsem měl pocit, že jsem vlastně nic pořádnýho ve filosofii nenapsal a že už přišla doba, kdy bych teda měl... Nevím, jak to dopadne, možná ji nakonec hodím do koše,“ prozradil a dodal: „Stýská se mi po psaní beletrie.“

Michal Ajvaz působí jako mág nebo alchymista. „Moje knížky, i když jsou hodně fantastický a některý tak jako výstředně, řekněme, mají dycky vlastně za podklad nějakej konkrétní prožitek. Třeba nějakýho místa, který existuje ve skutečným světě a který mě inspirovalo k napsání děje. V tom konkrétním místě jsou zakletý nějaký obrazy a nějaký příběhy a jde o to nějak je vytáhnout... Umění je taková alchymistická transmutace, kdy se to překlopí magicky v něco úplně jinýho. A to jiný má nějakou v sobě skrytou pravdu o skutečnosti víc než držení se nějakýho modelu v realismu.“

Opak postmodernismu

„Důležitej je ten zážitek jakési jednoty světa nebo jednoty bytí... Člověk dycky v životě se pohybuje v rámci určitýho řádu, určitý gramatiky života. To potřebujete, když si jdete někam koupit housku, tak potřebujete znát určitej řád světa. Tohlencto se stává, že to se nějakýmu člověku zproblematizuje. Ta problematizace má nepříjemný důsledky, vede k depresím a zmatkům... ale často vede jenom dočasně k nějakejm takovejm zážitkům, že se to jako překlopí a člověk právě zažije tu jednotu světa. Pro mě nejvíc a nejzřetelnějc vyslovuje tady ty zkušenosti zenbudhismus.“

„Moje psaní je neustále zařazovaný pod kolonku takzvanýho postmodernismu, a já mám pocit, že to, co dělám, je spíš naprostej opak,“ podotkl autor.

„Principiálně nemám rád takový to povídání, jako že básníci se snažej vyslovit nevyslovitelný. Jestli má nějakej básník pocit, že na to jazykem nestačí, tak by to asi neměl dělat,“ uvedl Ajvaz.

„Nevím, jak je to s básněma, ale psaní prózy je opravdu jako práce, která chce určitou pravidelnost, až takovou mechanickou. Já jsem se nikdy psaním neživil, protože bych se neuživil. Vždycky jsem měl nějaký jiný zaměstnání, živil jsem se rukama a pak hlavou. Vyhradil jsem si na psaní ranní hodiny. Chce to vstát ráno v osm, udělat si kafe, sednout si a psát. Opravdu chce to dělat každej den a dělat to, i když člověk cejtí, že má tu hlavu úplně prázdnou. To je myslím základní věc, je třeba nad tím sedět třeba tři hodiny a neudělat nic, není to zbytečný. Nějaký prokrastinace a uhejbání někam jinam, z toho nikdy nic dobrýho nevzejde,“ upozornil.