Když příběh vypráví kočka Kassandra, automobil anebo plyšová hračka
Životní příběh slovenské autorky trochu zní jako moderní pohádka. Alexandra Salmela vystudovala finský jazyk a literaturu na Karlově Univerzitě v Praze, provdala se do Finska a žije s rodinou ve městě Tampere.
Debutovala knihou napsanou původně v brilantní finštině 27 eli kuolema tekee taiteilijan. Až posléze byl titul přeložen do slovenštiny a dalších jazyků, česky vyšel pod názvem 27 aneb Smrt vás proslaví. Za tento román získala v roce 2010 prestižní finské ocenění pro debutující autory.
Kniha je obdivuhodná a atraktivní pro Finy i pro cizince, kteří tak mohou nahlédnout Finsku „pod slupku“. Příběh navíc využívá netradiční vypravěče, kterými je například kočka Kassandra, automobil anebo plyšová hračka. Částečně autobiografická linie se zabývá touhou sedmadvacetileté studentky finštiny proslavit se dříve, než dosáhne „magického“ věku, ve kterém zemřeli mimo jiné Jimi Hendrix nebo Kurt Cobain.
Na MAČi byla dvakrát
Mladá slovensko-finská spisovatelka od svého senzačního entrée na literární scénu publikovala několik knih pro děti a román Antihrdina (2017). Festivalu Měsíc autorského čtení se zúčastnila již dvakrát, poprvé v roce 2012 a poté ještě vystoupila v červenci 2017 v Košicích.
„Když jsem teď četla, tak jsem si trochu vymýšlela, stále to nějak vylepšuju,“ přiznala po čtení. „Člověk nevidí ty chyby, špatný slovosled nebo věci, které úplně nefungují... Chce to odstup. Byla to těžká dřina, vůbec se mi do toho nechtělo, ale bylo to vynikající jazykové cvičení,“ okomentovala práci na překladu vlastního díla do slovenštiny.
V překladatelských cvičeních pokračovala i v rámci přípravy pohádkových sbírek. „Myslela jsem si, že to bude takový meziprojekt, ale představovala jsem si to jako Hurvínek válku.“ Některé pohádky vznikly původně slovensky a musejí se přeložit do finštiny, a naopak finské originály je třeba transformovat do slovenštiny. „Na jednu stranu jsem lenivá, nechce se mi to překládat. Ale zároveň mám takové tendence myslet si, že to udělám líp než kdokoliv jiný.“
„Moraváci jsou fajn, baví se mezi sebou. Finové toho moc nenamluví s neznámými lidmi,“ dělila se o různé postřehy ze svého severského domova. „Moje oblíbené jsou laponské zprávy, řeší tam například, jak se chytají sobi. Jsou to neskutečné zprávy. Politické a ekonomické věci jsou pro ně podružné. Strašně ráda to sleduju, je to jiný pohled na svět... Ale žiju tak daleko na jihu, že tam živého Laponce nepotkám.“
Autorská čtení ve Finsku nebývají běžná, organizují se častěji různé literární diskuze v knihovnách, na kterých se čte jen kratičce na osvěžení celkového programu. Nicméně autorka vylíčila svou účast na jednom švédskojazyčném čtení. „Já jsem si to celkem užívala, bylo to zajímavé, i když jsem ničemu nerozuměla. Jako jediná jsem tam četla finsky, švédsky neumím. Soustředila jsem se na výraz a mimoverbální projevy.“
„Není to autobiografická kniha. Já kradu. Kudy chodím, tudy kradu, všechno okolo mě a ve mně mě inspirovalo,“ vrátila se v debatě k tématu prvotiny. „Možná jsem udělala chybu. Měla jsem v hlavě závěr dřív, než jsem věděla, co se stane mezi začátkem a koncem. Knize bylo vyčítáno, že závěr je ulízaný a nudný. Možná je to pravda. Byla jsem si tím závěrem až moc jistá, napsala jsem to a považovala za hotové. Se zbytkem jsem pracovala, neskutečně mockrát jsem něco měnila,“ rozhovořila se o procesu vzniku knihy.
„Ta struktura vykrystalizovala. Jistá fáze mojí práce vypadala tak, že jsem měla vytištěný obsah, každého vypravěče jsem měla označeného jinou barvičkou a sledovala jsem, jak to působí. Když to někde bylo moc červené, tak to nebylo dobré. Různě jsem to přeskupovala. Rytmizace byla velmi důležitá, abych delší kapitoly vyvážila kratšími... Psala jsem v podstatě jako puzzle.“
„Asi každý píše jinak, každá kniha si vyžaduje jiný systém, jinou metodu,“ uzavřela Alexandra Salmela své povídání na pódiu a případné další bylo publiku nabídnuto u piva.
