Andraž Polič: Ženská moc je to, co poslední civilizace ignorovaly
Slovinský básník, hudebník, skladatel a herec Andraž Polič se narodil v roce 1972 v Lublani. Dobře známý je také v Česku, protože žije v Praze a působí v tamních divadlech a objevuje se také na jiných tuzemských scénách. Vydal řadu knih poezie (například Chůze, 2010) a knihu pro děti.
O jeho sbírce Voda pouště (2008, česky 2011) napsal Ivan Dorovský: „V Poličových verších se odrážejí čiré vody Mediteránu, v němž se mísí, prolínají a kříží filozofické systémy, mýty, legendy i všechna tři velká monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství, islám.“
Polič skládá hudbu k divadelním představením doma i v cizině. Improvizuje v divadelně-hudebním duetu s herečkou Natašou Burgerovou. Se skupinou Hamlet express natočil čtyři CD, hrál v několika filmech. „Milan Deklev někde napsal, že jsem básník, skladatel, hudebník a herec, aby to všechno společně fungovalo, je to někdy obtížný úkol. A chce to výdrž. Na druhou stranu je to vše neustále provázané, často dává jedno inspiraci tomu druhému. Poezii především vnímám v onom bardovském kontextu, jsem bardem, který je básníkem, hudebníkem, hercem, interpretem…“
Básníkovy poetické počátky v letech 1995 až 2002 tvoří hlavně melodie než sbírky veršů. „Více či méně je to základní souhvězdí poiesis, techne, praxis, to je ta síla, která spojuje všechny tyto tři v jakési univerzální hermetice, ale přeci jen, zdrojem všeho je eros. Eros v nejširším slova smyslu. Z erosu vyrůstá představa lásky v milostném příběhu,“ řekl autor v jedno rozhovoru.
A ve stínu erotiky a lásky také naráží na ženský fenomén. „Ženská moc je to, co poslední civilizace ignorovaly. Možná to nyní zase stoupá do popředí.“
Kvůli lásce se Polič přestěhoval i do Prahy. „Ano, Praha se stala mým městěm stejně jako Lublaň a New York. Na jednom místě žiji, ve druhém jsem se narodil, a ten třetí je mým snem.“
„Pražské ulice jsou reálné, ale i imaginární. Chůze je pro mě proces myšlení, meditace. V každém městě se snažím chodit co nejvíce,“ zmínil se dále.
Básník hledá při tvorbě klid a usebrání. „Nitro je mýtické místo v nás samých. Málokdo jej dokáže detekovat. Vyžaduje to umění rozpoznání ticha. Uklidnění. Každý člověk nebo umělec se snaží dostat na toto místo různými způsoby. Třeba drogami. Jim Morrison a Janis Joplin byli spáleni dříve, než vstoupili do Buddhových let. Mimochodem ... Kdybych chtěl představit čtyři základní lidské body obratu, mohou být založeny na letech: 28 jsou Buddhovy roky, 33 Kristových, 40 Mohamedových a 50 Abrahamových, kde začíná chůze do hor. To je samozřejmě "mužské" vnímání.“
Svou tvorbu, tedy zpracování inspirace, pospal takto: „Píseň je pro mě "nejdelší" okamžik. Můžu ji napsat za hodinu nebo za pár minut. Neříkám, že to vydá za celou sbírku, nebo že něco takového se děje každých patnáct minut. Existují však momenty, kdy lze v jednom obrazu vytvořit kompletní sbírku. Samozřejmě to je druh "duende", intenzivní přítomnosti. A pak nastane ten okamžik, kdy objevíte podstatu! Pak také potřebuju moře... ticho... vlny...“
