Meta Kušar: Bez hloubky snů by byl svět jen škraloupem na ráně
Meta Kušar se narodila se v roce 1952 v Lublani. Na tamní univerzitě vystudovala slovinský jazyk a literaturu. Věnuje se poezii a esejistice. Spolupracovala s rozhlasem i filmem, byla zaměstnána v knihkupectví, od poloviny 90. let je na volné noze. Je známa také jako organizátorka a moderátorka hudebně-literárních akcí a performancí.
Vydala básnické sbírky Madeira (1993), Hedvábí a len (1997), Lublaň (2004) a Jaspis (2008). Připravuje i rozhlasové relace a natočila film – jako scénáristka i režisérka – o slovinském umělci a herci jménem Naš Jurij Souček.
V besedě po čtení na Měsíci autorského čtení v Košicích posluchači autorku vedli k úvahám o tom, kdy se zrodilo slovo poetické. „Či sa vývojom jeho obsah menil, či by mali poeti žiť vo svojich vlastných ostrovoch. Na otázku, že všetko robí ako poetka, ešte aj prácu v záhrade, skonštatovala, že mala v živote šťastie. Už v sedemnástich rokoch prišla na to, že chce písať poéziu. A priala by každému, aby spoznal, čo v ňom je, aká je jeho povaha a poslanie,“ referovala Tatiana Snitková.
V anketě Žena v literatuře, která vznikla ve spolupráci se slovinským vydavatelstvím Apokalipsa a americkým projektem Tell U. S. Poets, odpověděla na otázku Co znamená být v dnešní době spisovatelkou, básnířkou či dramatičkou. „Vždy mě zajímal člověk, jeho osud, schopnosti. Nikdy jsem netoužila po tom, abych se podobala druhým, proto mě přitahovali možnosti a způsoby, jak realizovat vlastní specifičnost. Ale nechtěla jsem se stát nějakou podivínkou, ještě méně jsem si však přála stát se průměrnou. Zajímali mě nejen možnosti, ke kterým nás přivedou obyčejné instinkty a na které zareagujeme činy, které svět okolo nás okamžitě včlení do sociálního tkaniva, ale i „neužitečné“ sny. Tedy sny v doslovném a přeneseném smyslu. A přirozeně i tajemný svět, ze kterého přicházejí. Tvrdím, že jsem hlavně poetka, a už od prvního verše bylo moje dílo výlučně potvrzováním snů. Také eseje píši jako poetka, film také natáčím viděním poetky a v zahradě také pracuji jako básník. Snů se nedokážu vzdát; bez té hloubky by byl svět jen škraloupem na ráně, která se nikdy úplně nezacelí.“
„Ještě jsem nenarazila na instituci, která by se zajímala o podporu individuality, přestože jednotlivec, který je individualistou, může kolektivu, jehož je součástí, něco odevzdat,“ poznamenala Kušar. „Na moje nápady či myšlenky, potřeby nebo kvalitu vždy zareagoval jednotlivec.“
Její zkušenosti s institucemi nejsou pozitivní. „Když nějaká instituce dávala všem a něco jim poskytovala, téměř stoprocentně jsem propadla její sítí,“ vysvětluje. „Myslím si, že ty pravé, skutečné občanské iniciativy ve Slovinsku ještě neexistují… Chybí mi sdružení rozvinutých individualít, které by byly schopné sebereflexe, tak, aby nemuseli vlastní komplexy a temná místa projektovat na druhé…“
Dotkla se i postavení ženy. „Feministické teorie příliš neznám; nemám ráda, když mi kdokoliv cokoliv předepisuje nebo nařizuje, jak mám myslet a jak reagovat, aby to bylo feministicky přijatelně.“
Podle ní ženy vkládají málo energie, aby každá z nich poznala svá osobní specifika. „Nesmíme se porovnávat, byť se to často dělá, ale bylo by vynikající, kdybychom se vzájemně podporovaly a jedna druhé přály, aby uspěla jako individuum.“
