Spisovatelka, scenáristka, autorka rozhlasových her a novinářka Lenka Procházková se narodila se v roce 1951 v Olomouci. Na pražské FF UK vystudovala teorii kultury. Za normalizace vykonávala podřadná manuální zaměstnání. Po roce 1989 se stala spisovatelkou z povolání.
Publikovala řadu knih - fejetony (Dopisy z Bamberka), povídky (Slepice v klubu), romány (Smolná kniha, Beránek). Vydala prózu Slunce v úplňku na téma mučednické smrti Jana Palacha. „Je to nejhlubší zážitek mého života, vzhledem k němu posuzuju to ostatní – když máte něco takového v sobě, je všechno snadnější… Ten příběh by měl zůstat v české paměti, zvláště když máme tak málo vlastních hrdinů a vzorů,“ říká autorka.
Publikovat začala už v samizdatu. „V samizdatu a v exilu vycházelo tolik nových českých próz a básní, že na četbu oficiálně vydávaných knih nebyl téměř čas. Připadalo mi důležité znát tvorbu hlavně těch současníků, co byli na stejné lodi,“ uvedla v rozhovoru pro Salon Práva. „Ale pochopitelně jsme měli radost, když některému „problematickému“ autorovi vyšla knížka oficiálně. To se týkalo hlavně Hrabala. Ze Slováků jsem v té době četla hlavně Rudolfa Slobodu, ten balancoval na hraně a jeho prózy byly fascinující a těšilo nás, že vycházejí oficiálně.“
Spisovatelka se věnovala i tématu Bíle hory a prohrané bitvy, která poznamenala dějiny země. „Na 300 let jsme se pak stali kolonií. To je něco o osudu. 90 procent národa byli protestanti, kteří pak byli násilně převedeni na katolicismus. Jsou to dějiny našeho národa, který to nevzdal a zachoval si jazyk, což je pro mě jako spisovatelku prvořadé, a zachoval si paměť. Jenže paměť dnes začíná ztrácet a je to umělý výmaz paměti. Umělci a pedagogové, ale také každý rodič je povinen tomu zabránit, protože to, že existuje Česká republika, není samozřejmé,“ řekla v České televizi.
V televizním rozhovoru odpovídala i na otázku: Takže jste optimistka? „Jsem. Co se týče národa českého, tak ano. Jsme bystří, pracovití, akorát že nám výsledky vždycky někdo vezme a dá si je do vlastních kapes.“