Miloň Čepelka: Já většinou verše píšu na koberci vleže
Miloň Čepelka je známý jako herec a cimrmanolog, nicméně je to také básník, prozaik, textař a autor televizních a rozhlasových her. Do jeho tvorby patří mimo jiné básnické sbírky Abeceda lásky (1995), Bdění ve zvěrokruhu (1999), Mandel sonetů (2003), Deník haiku (2009), povídkové soubory Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky (2011) nebo A jestli neumřel... a jiné povídky (2013).
V roce 2016 k jeho osmdesátinám vyšla kniha Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech.
Na Měsíci autorského čtení v roce 2003 nešlo o humor. „V Divadle Járy Cimrmana autorem nejsem, takže by to bylo chlubení cizím peřím. Já bych se vám rád představil jaksi poněkud jinak, jako tedy autor – no, poezie je možná příliš vznešené slovo – jako autor veršů,“ rozpovídal se skromný, ale veselý Miloň Čepelka.
„Chtěl bych začít tím, že přečtu ze třetí sbírky... Jmenuje se příšerně, Dvě básně o smrti. Je to taková lyricko-epická poezie, kterou jsem nikdy předtím nepsal.“
Čepelka se svěřil, že měl od gymnaziálních let výtečného kamaráda, který se ve třiapadesáti letech z neznámých důvodů zastřelil. „Velice mě to poznamenalo a nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat. Zhruba za tři léta po té smrti najednou přišla chvíle, kdy jsem měl chuť začít psát. Nevěděl jsem, co to bude, leč lehl jsem na koberec. Já většinou verše píšu na koberci vleže. A najednou to ze mě začalo tryskat,“ vyprávěl. „To není jeho příběh, jen jeho sebevražda byla inspirací,“ dodal ještě.
První veřejné vystoupení
„Že jste to vydrželi, to jste mě potěšili,“ tetelil se při potlesku Miloň Čepelka. Vyšlo najevo, že toto bylo básníkovo vůbec první veřejné autorské čtení vlastních veršů.
Jak se slučuje nebo ovlivňuje herectví a psaní básní? „Jsou to dvě úplně rozdílné polohy. Já vždycky říkám, že v každým člověku je víc lidí. Tak tydle dva člověci jsou ve mně. Jeden se vzbudí a ten zas spí,“ líčil rozverně. Podělil se ale i o vážnější názory: „Strach je podle mého vůbec největší nepřítel člověka.“
V debatě po čtení se hovořilo o literatuře a o divadle. „Literatura nevychovává, literatura člověka nemění, literatura ho donutí na chvíli se zamyslet a on pak sám se musí změnit. Literatura mu k tomu může dát jen hůlku.“
Miloň Čepelka vystudoval obor Český jazyk a literatura. „Dostal jsem umístěnku do Nového Knína, ale nelíbilo se mně na devítiletce. Já pln iluzí jsem chtěl učit už jaksi rozumberoucí mládež především literaturu. A vykládat hlubokomyslné úvahy o smyslu té či oné básně nebo knihy, ale dětem v šesté, sedmé nebo osmé třídě to nešlo. Takže jsem nebyl uspokojen a koukal jsem někam jinam. A protože se tehdy naskytla ta možnost jít do rozhlasu, tak jsem prostě zdrhnul z kantořiny.“
„Divadlo je úplně jiné než za mých mladých časů, kdy mě to bavilo. Teďka mám pocit, že páni režiséři chtějí předvádět především sami sebe. A chudák autor, ať už je to Shakespeare, Čechov nebo někdo současný, jim slouží jenom jako záminka. Prostě mě to nebaví koukat na ty děsně moderní úpravy,“ rozhorlil se Miloň Čepelka.
„Redaktor Divadelních novin pan Kerbr mně říkal: ,Víte, Shakespeare snese všechno. Ale ten Čechov už ne.ʻ Já nevím, jestli je pravda, že Shakespeare snese všechno. Já mám pocit, že už to pak je spíš variace na Shakespeara. Každej na to má asi právo. A chudák Shakespeare taky, že jo, co už se mu může v hrobě obracet...“ doplnil.
„Já jsem měl pocit, že si rozumíme, tak jsem byl rád. Jsem v této chvíli naprosto uvolněně šťastnej,“ vyznal se Miloň Čepelka v závěru svého úspěšného premiérového večera.
MONOLOG K NOŽI
Ach ano řízni
neboť svět
je samý vřed
a život má svět v přízni
Ach ano bodni
Z člověka
krev vytéká
tak jako tak den po dni
A jsi-li noži
nástroj boží
jestli to všechno není lež
tak řež
