Miloš Doležal: Pouze jsem se v řečišti posledních dvaceti let… pokoušel vzdorovat pomíjejícnosti
Básník, publicista a editor Miloš Doležal se narodil v roce 1970 v Ledči nad Sázavou. Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově, od roku 2002 byl zaměstnanec literární redakce rádia Vltava. Vydal šest knih poezie (třeba Podivice 1995, Les 1998, Sansepolcro, 2004), sbírku fejetonů a čtyři knihy rozhovorů s pamětníky druhé světové války a účastníky protikomunistického odboje.
Připravil tituly Režná bába (2007), Bodla stínu do hrudního koše (2009) a Černé svině křen (2011), pojaté jako básnicko-prozaický průvodce rodnou Vysočinou. Monografie o Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli se stala v anketě Lidových novin Knihou roku 2012. „Tento básník,“ napsal Jan Suk, „není lyrickým nostalgikem, ale bytostí, hledající stopy ztracené lidské pospolitosti, onoho vesnického sousedství a spojenectví duše s duší a člověka s přírodou.“
Je autorem a spoluautorem řady rozhlasových pořadů a dokumentů z období války, komunistického teroru padesátých let, uměleckých portrétů, literárních pořadů a rozhlasových kompozic, knižních rozhovorů, literárních portrétů a dalších. Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině.
Nyní brněný Host vydává jeho knihu Čurda z hlíny, zaměřenou na období protektorátu. „Detailně v ní popisuje příběhy tří kolaborantů a zrádců, kteří se krvavě zapsali do historie dvacátého století,“ anotují dílo vydavatelé. „Jak reaguje člověk v mezních situacích? Jaké následky nese spolupráce s okupantem či úpis ďáblu? Tři tváře, tři české příběhy dlážděné selháváním a kolaborací: příslušník gestapa Felkl z Bělé, parašutista Čurda z Hlíny a konfident gestapa Bušta z Cerekve.“
„Nejsem ani profesionální funusový řečník, ani člen pohřebního vysočinského bratrstva, ba ani redaktor nekrologové rubriky „pohřební hlídka“. Pouze jsem se v řečišti posledních dvaceti let, a při vědomí české choroby jménem zapomínání či přímo ignorance, pokoušel vzdorovat pomíjejícnosti a po svém se loučit se zemřelými přáteli a bližními, ohlédnout se ZA nimi, připomenout si je. Psal jsem tyto texty jako osobní rozloučení, jako vyprovázení, jako poděkování ZA přátelství či blíženectví,“ napsal autor o své knize Za (Torst 2017)
Autor žije a pracuje v Praze, ale stále se vrací na Vysočinu. Na což se ho novináři často v rozhovorech ptají. „Moje babička říkávala, že kde se kdo narodí, tam se také nejvíce hodí. Možná že jsou dnes, v době internetové komunikace a globální vesnice, tato slova pro někoho jen starosvětsky komickým či přebytečným přívěskem. Pro mě ne. Čím jsem starší, tím výrazněji si uvědomuji, jak je rodný kout důležitý, a čím vším mě Vysočina vybavila „do života a do světa“,“ odpověděl v jednom z nich.
Všímá si rozmělnění vesnických tradic a globalizace života, který stírá rozdíl mezi vesnicí a městem. „Ještě jsem v dětství zažil generaci pradědů, kteří bojovali v první světové válce a vyprávěli o bojích na Piávě. Nebo strejky a tetky, samorosty, kteří uměli skvěle a vtipně vyprávět, třeba při draní peří nebo vybírání brambor. Mám obavu, že tenhle svět nenávratně mizí či už zmizel a z vesnice se dnes stává pouhé předměstí měst. Proměňuje se nejen architektura vsí, ale také mentalita lidí. A z vesnic mizí i domácí zvířata. Nahrazuje je počítačový svět a „internet do každé rodiny“,“ poznamenal.
