Za 40 minut z Brna do Paříže, Dijonu, Hradiště nebo Bruselu...
První báseň Petra Krále na MAČi 2011 v brně přinesla letní vzpomínku na procházku Zelným trhem. Král poznamenal, že se jedná o průřez jeho tvorbou za uplynulých deset let. Některé básně doprovodil komentářem. Například o básni Předěl řekl, že vznikla po cestě z města na předměstí, kam jezdil k zubařce. Jeho poetické reportáže přenesly publikum za necelých čtyřiceti minut z Brna do Paříže, Dijonu, Uherského Hradiště nebo Bruselu...
Jednu z básní uvedl slovy: „Další báseň taky nemá název, není nikomu věnovaná. Nebo je věnovaná všem. Ale to jsou všechny básně.“
„Večer mě jedna z víl, tedy od slova víla, které krouží kolem této scény a přilehlého dvora, doprovázela do hotelu...“ okomentoval báseň Tam, kterou napsal předchozího roku po účasti na MAČi.
Když obrátil poslední list, moderátorka poděkovala mistrovi, že čtenáře provedl předměstími, stmíváním a svou fenomenální poezií. Vyjádřila lítost, že se muselo rozsvítit a přerušit ten krásný sen...
O inspiraci
„Báseň je vždycky trochu pocta chvíli.“
O pochybnostech, tvůrčí krize
„Žádná báseň není úplně ta, kterou jste chtěl napsat, protože jste chtěl vždycky napsat největší báseň na světě. Moh jste mít pocit, že to skoro vzniká, a když jste si ji pak přečet, tak jste viděl, že je to jenom další báseň. Máte okamžitě chuť příště napsat tu nejlepší báseň. O to míň jste si jistej, že vůbec nějaké příště bude. Což vlastně takhle je s celým životem,“ zafilozofoval Petr Král.
„I největší básníci mají tudletu starost. Ivan Diviš měl vášnivej vztah k poezii jako k ženě. V jeho dopisech se najde spousta výkřiků o tý děvce poezii, která mu odešla... Potom najednou v dalším dopise je, že ta děvka se vrátila, dokonce za noc devětkrát,“ líčil dramaticky a diváky to pobavilo.
O vývoji tvorby
„Já se nechci vracet. Jsou autoři, kteří jaksi vědomě píšou stále znovu tutéž báseň, a já tohleto nechci. Aspoň vědomě se tomu chci vyhejbat. Tohodle se bojim, že bych začal napodobovat sám sebe. Že bych začal psát jako Petr Král. Tak se snažím to dobrodružství, kterým poezie pro mě je, obnovit. Nepíšu o týchž věcech jako na začátku.“
„Hranice mě vždycky nějakým způsobem lákaly. Hranice mezi městem a předměstím, nebo hranice mezi všedním dnem a nedělí. Z denních období mám nejradši stmívání,“ naznačil zdroje své fascinace.
„Všechno může být předmětem extáze, i tak hrozná věc, jako je návštěva u zubaře,“ opěvoval text Allena Ginsberga.
O francouzštině
„To, že jsem moh číst a psát v obou jazycích, mě obohatilo. To je jako když máte najednou stereofonní poslech nebo stereoskopický vidění.“
„Mateřský jazyk je jenom jeden, to je nesporný. Ale všichni sníme aspoň o druhým. Jako sníme o jiné krajině, než kterou známe, nebo o jiným městě, než v kterým žijeme, i když ho milujeme. To není v rozporu, naopak. To je to Jinde, který je vždycky součástí přítomnosti,“ zakončil Král své vystoupení.
