Vít Slíva se narodil v roce 1951 v Hradci nad Moravicí. Vystudoval Filizofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor čeština a latina. V Brně teké proslul jako vynikající gymnaziální profesor a jakýsi tmelíci prvek „Královopolského okruhu“ básníků.
Svou básnickou prvotinu vydal v Brně: Nepokoj hodin (Blok 1984), zo její vydání se zasadil také Ludvík Kundera. Pak už se o jeho poetickou tvorbu starala nakladatekství Petrov a Host Publikoval rovněž autorský výbor svých veršů s názvem Boudní muzika. Za sbírku Bubnování na sudy obdržel cenu Magnesia Litera a Cenu Nadace ČLF v roce 2003.
Básně začal psát poměrně brzy a na základní škole také vydával časopis. „Ale pak jsem nastoupil na vysokou a tam mě pohltila věda, básnění šlo stranou. Na konci studia mi katedra nabídla možnost ucházet se o interní aspiranturu, ale narazilo to na podmínku, která byla tehdy nasnadě: vstup do komunistické strany. To pro mě bylo nemyslitelné, a tak jsem šel učit,“ řekl v rozhovoru, který sn ím vedla Martina Fojtů na Munic.cz.
Po úspěchu v Magnesii Liteře se bál o osud svých dalších básní. „Navíc jsem se brzo začal bát, že se Bubnování stane mým prokletím, že se na tuto sbírku všichni upnou. Dopředu mi bylo líto všech dalších knížek, co snad ještě napíšu, hlavně té, co přijde bezprostředně po ní," uvedl v rozhovoru.
„Potěšila mě ještě jedna chvíle, která se k Liteře váže. V tu dobu jsem měl setkání s třídou, která maturovala v roce 1993, říkám jí revoluční, protože nastupovala na podzim 1989. Jedna z bývalých studentek mi svěřila, že se na přenos dívala s rodinou, a když jsem šel na pódium, tak prý její maminka řekla, že by mi nejraději dala pusu (směje se).“
K poezii vede coby učitel i mladé lidi. „Věřím na naléhavé, někdy až despotické předčítání. A na spojení poezie s hudbou. Ta pomáhá básnické sdělení dopravit do duše. Snad se mi to i daří. Dostávají se ke mně informace, že pod mým vlivem začalo číst nebo dokonce psát poezii několik, a ne málo, mých studentů a studentek. To je jedna z největších radostí mého života.“
V rozhovoru popsal, co by doporučil svým kolegům češtinářů,. „I když existují jakési osnovy, dělám si v seminářích, k čemu mě pudí srdce. Čteme si se studenty to, co zrovna považuju za mocné a o čem si myslím, že by mohlo drapnout u srdce i je."