Vidy Mokrin-Pauer: Svět je považován za problém, který musí být vyjádřen
Vidy Mokrin-Pauer se narodila se v roce 1961 v Nové Gorici. Vystudovala srovnávací literaturu a literární teorii na univerzitě v Lublani. Pracovala jako redaktorka, aktuálně je ve svobodném povolání, živí se i jako terapeutka.
Publikovala řadu sbírek básní a její debut Půvab vyšel v roce 1988, píše prózu, rozhlasové hry a knížky pro děti, věnuje se také literární kritice. Svou sbírku Jupí pro jantar! autorka charakterizuje jako „kvantovo-kosmicko-humoristicko-feministickou sbírkou básní, které vznikly z poznání, že vztah k sobě samé se hologramově projektuje ve vztahu ke všem(u),“
Zabývá se také literární kritikou. Její básně byly uveřejněny v několika antologiích a přeloženy do angličtiny, francouzštiny, italštiny, srbštiny, bulharštiny, makedonštiny a češtiny.
„Začala jsem psát od svých 16 let a to mě vedlo ke studiu srovnávací literatury. Samozřejmě jsem prošla školním systémem a přijala určitá kritéria, co je dobré a co ne. Ale tato kritéria jsou úzká, což jsem si v té době moc neuvědomovala. Bylo samozřejmé, že jsem sledovala zavedené vzorce. Nejsou vyloženě špatné, ale nejsou vhodné pro všechny. Některá literatura totiž umí vyléčit určitý typ člověka a poškodit jiný,“ představila své putování literaturou.
„Citlivý člověk musí mluvit o svých bolestech a být s lidmi, kteří ho poslouchají a řeknou mu zase o těch jejich bolestech. Svět je považován za problém, který musí být vyjádřen,“ uvažuje. „Existují různé vrstvy tvorby a různé způsoby, jak se dostat k řešení libovolných problémů….“
Podle básnířky se lidé dokážou sami léčit. Ale. „Obrovské množství Slovinců pěstuje špatný obraz sebe sama. Musíme být takoví a takoví, my jsme společnost, ale nejsme - my bychom rádi, ale nevíme, jak to udělat. Když jsem četla básně, přivedlo mě k tomu jakési vnitřní nutkání, protože vidím sama sebe jako součást něčeho krásného, jako součást vesmíru, ale neomezuje mne to na sociální realitě. Moudří lidé říkají, že pocit štěstí je volba, nikoliv něco, co se člověku stane. Čtení nebo psaní poezie vám dává radost, a v básnících probouzí hravost dětí,“ naznačila.
A její návod na šťastné bytí je tak jednoduchý. „Musíme najít lidi, kteří nás dokážou povzbuzovat, protože ti nás nebudou odsuzovat a kritizovat. Zaměřme se jen na to, co nás přivede k lehkosti a měkkosti. Neomezujme se jen tím novým, sledujeme svou intuici, ne strach, ale něco, co jde hladce.“
