Chytré telefony a čím dál výkonnější počítače už dávno nežijí jen vedle nás, ale s námi
Hana Roguljič (ročník 1979) studovala architekturu, ale zběhla na divadelní fakultu JAMU, kde absolvovala Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Rozhlasu se však věnovala okrajově a zajímal ji dokument či feature: Nezpochybnitelní, Dominikáni.
Zprvu pracovala jako redaktorka v časopisech o architektuře a bydlení (ABS, Home), poté zamířila do televize – na Nově byla dramaturgyní seriálu Ordinace v růžové zahradě, k němuž psala i scénáře. Pro ČT vytvořila dokumenty Sinusoida a Amen, tati, jako autorka a režisérka se věnuje publicistice ve Fokus ČT24.
Začala psát povídky a rozhlasové hry – biografickou o Vítězslavě Kaprálové a satirickou až absurdní o prezidentské kampani. V cyklu Hry a dokumenty nové generace byla v Českém rozhlase v roce 2011 uvedena její anekdotická hříčka Biofil.
Nyní vydává ve Větrných mlýnech knihu Norské děti. „Norsko své děti chrání. Nedopustí, aby vyrůstaly ve strachu a ponížení. Proto se barnevern dívá. Vidí očima úřednic a učitelek, očima sousedů a náhodných kolemjdoucích. Uzná-li, že nejste dobří rodiče, nahradí vás lepšími. Jana Sýkorová a její dvě malé dcery žijí v Norsku pátý rok. Poté, co rodinu opustí její švédský partner, zaměří barnevern i ji. Janin život se tím neodvratně mění v thriller a ona nemá jinou možnost než hledat v sobě akční hrdinku,“ uvedli o textu vydavatelé.
– Bila jste své děti?
– Ne, nikdy.
– Jak jste řešila konflikty?
– Zvyšovala jsem hlas, to je pravda. Ale nikdy jsem je neuhodila. Ty vyfocené modřiny jsem dostatečně vysvětlila.
– Někteří rodiče ze školky si všimli, že se vás děti bojí. A jejich děti se vás taky bály.
– Ne, to ne. Mě se děti nebály.
Žena s culíkem se mírně nahnula a rozpačitě se usmála:
– Ony říkají něco jiného. (ukázka z knihy)
„Jsou často první věcí, kterou bereme do ruky po probuzení, a tou poslední, na kterou se podíváme, než jdeme spát. Skrze ně sledujeme, co dělají naši nejbližší i co se děje na opačném konci světa. S jejich pomocí pracujeme, ukládáme do nich svoje myšlenky a vzpomínky, naše děti je umí používat ještě dřív, než se naučí psát. Chytré telefony a čím dál výkonnější počítače už dávno nežijí jen vedle nás, ale s námi. A možná není daleko chvíle, kdy nebudeme mluvit jen skrze ně, ale přímo s nimi,“ napsala autorka v jedné ze svých krátkých rozhlasových her.
„To, co mě zajímá, nejsou přístroje a jejich pocity. Zajímají mě lidé, kteří je používají. Když mi mobil spadne na zem, není mi líto jeho, ale peněz, a za těmi jsou zase lidé: jejich práce, aby přístroj vyrobili, moje práce, abych si jej mohla koupit. Forma pseudodokumentu mi pomáhá glosovat vztah lidí a přístrojů oklikou, s nadhledem. Vztah, který funguje oboustranně – pokud mají oni sloužit nám, musíme také my sloužit jim. Aktualizovat je, chránit je před viry, čistit je, dávat je do opravy. Ale míra ochoty sloužit je u lidí různá. Stejně tak je různá míra ochoty nechat se jimi svázat. Když k tomu fantazie přidá různost očekávání také na té druhé straně, vznikne platforma, na které se dá vystavět krátká rozhlasová hra,“ uvedla rozhovoru na stanici Vltava.
