A přesto je skutečný svět plný laskavosti, stejně jako sociální média plná krve

Maria Grazia Calandrone se narodila v roce 1964 v Miláně, žije v Římě. Píše verše, dramata, je umělkyní-performerkou, kulturní organizátorkou či autorkou a moderátorkou kulturních programů pro rozhlas. Píše i pro noviny a časopisy, spolupracuje s filmem. 

„Na svých autorských čteních často vidím lidské bytosti, které si přišly poslechnout poezii z niterné potřeby – z potřeby alternativy k banalitě zla,“ píše na sociální síti. Její Facebook je ostatně plný takových jiskřivých reflexí.

„Naučila jsem se, že život ostatních je tajemstvím, ale to neznamená osamělost, ale dobrodružství,“ pokračuje jiný den.

Grazia Calandrone se vyjadřuje k řadě společenských témat a vždy se přiklání na stranu slabších, outsiderů, těch posledních. „Zavřete obchody v neděli, abychom znovu objevili radost z volných dnů v rodině. Je to zjevně jen o ekonomice, ale je v tom skrytá i sentimentální manipulace: myšlenka rodiny za tímto návrhem je prostě anti-historická. Žádná pozornost totiž není věnována jednotlivcům, oddělením pracujících matek. Mají čas podnikat týdenní nákupy během týdne? A hlavně: kdy pak může vzkvétat láska?“

A zvrácená doba básnířce nabízí střelivo. „V poezii již není legitimní mluvit jménem ostatních. Proč? Básník si vzal slovo "bez hlasu", jeho zvuk už není politikum. Dnes platí, že každý oslovuje jen sebe nebo pro svou společenskou kategorii. Bolest bývá označována za směšnou, ba arogantní. Soucit bývá označován za narcisismus. Básníci jsou hnáni do izolace, kde bývají rozdrceni smyslem pro realitu. Jsou přinuceni žít vlastní specifické role, ve své vlastní jedinečné identitě, tj. nečinné, neintegrované. Takový básník již nekomunikuje se společností, ale pouze se skupinou podobných. Mluvit jen o sobě a pro sebe – to by byla smrt literatury, a zejména poezie.“