Viktar Žybul: Poezie je takový úžasný systém zrcadel s křivkami a rovinami

Viktar Žybul se narodil v roce 1978 v Minsku. Twento běloruský básník, performer a literární historik, kandidát filologických věd, vydal několik básnických sbírek, například poemu Rohy hor. Úzce spolupracuje se svou manželkou, básnířkou Věrou Žybulovou, spolu s níž vystupuje v básnických performancích.

Napsal celou sérii literárních článků, je členem hnutí „Bum Bum-lit“, jeho práce byly publikovány ve sbornících Běloruská pánev (1998). Jeho díla byla přeložena do angličtiny, bulharštiny, lotyštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, ukrajinštiny a češtiny.

Jheo poezie často budí rozpaky mezi čtenáři. „Jednou během autorského čtení mě uprostřed mého projevu přerušila nějaká teta, která začala křičet: „Jak jen můžete tohleto číst! Proč píšete o alkoholu, plivání a mrtvých myší? To není poezie! Těch básní je pro běloruský jazyk škoda,“ přiznal básník.

Přesto nedá na poezii dopustit. „Poezie je takový úžasný systém zrcadel s křivkami a rovinami. Mohou nejen odrážet realitu, ale také odrážejí sama sebe. Neřekl bych, že moje básně jsou jen kresbou takové reality a přírody. I když někdy tam jsou některé dojmy, jde o vztah s realitou. A jiné básně jsou vlastně slobním zápisem hudby - na prvním místě je určitá melodie, rytmus.“

„Lidský život má svůj začátek a svůj konec, a to je docela omezený časový úsek, ve kterém chtějí lidé naplnit svůj potenciál,“ naznačuje svůj přístup k básnění.