Adam Hlobus: Narodil jsem se jako Evropan a umřu jako Evropan

Běloruský spisovatel a spisovatel, esejista , básník, vydavatel a umělec Vladimir V. Adamčik se narodil rodině běloruského spisovatele. Od roku 1959 žije v Minsku. Vystudoval pedagogickou fakultu umělecké školy v Minsku Art School a další školy. Pracoval jako designér, malíř a restaurátor, grafický návrhář, redaktor. Zabývá se i vydavatelskou činností.

Adam Hlobus je synem Vjačaslava Adamčíka a píše pod pseudonymem. Kritici ho chválí za jeho poetické nadání, mezi jeho oblíbená témata patří láska a smrt, je také autorem různorodých próz. Větrné mlýny vydaly Antologii běloruských povídek, kde se Globus prezentoval textem Smrt je muž.

Hlobus byl jedním ze zakládajících členů neformálního sdružení mladých spisovatelů, kteří byli činní nejen literárně, ale vyjadřovali se také ke společenské a politické situaci. Poezii začal publikovat v roce 1981, první sbírka mu vyšla v roce 1985, ale byla režimem zakázána a zničena. Dnes jeho básně a krátké příběhy vycházejí v mnoha jazycích.

V jednom rozhovoru popsal jak se stal básníkem nakladatelem. „Na jedné straně stojí spisovatelův projekt, osobní, soukromé úsilí Adama Hlobuse, běloruského umělce píšícího v běloruštině. A k tomu druhému patří byznys, literární tvorba v jakémsi průmyslovém měřítku, kterou rusky napsal Vladimir Adamčik,“ líčí autor.

Zároveň tvrdí, že není důležité vystupovat jako Vladimir Adamčik, který píše rusky, aby se na větším literárním trhu uživil, nebo Adam Globus, který píše v běloruštině. „Tak či tak, jsem Evropan. Narodil jsem se v Bělorusku, v Evropě. Narodil jsem se jako Evropan a umřu jako Evropan. Narodil jsem se v zemi uzamčené za železnou oponou, kde bylo omezeno vzdělání a výuka. Přesto jsem mohl v našich knihách objevit velká evropská díla, která mi dala nutkání, abych se na ně jel podívat. Na první pohled mě Evropa zklamala. Viděl jsem například díla Picassa v muzeích a měl jsem pocit, že jsou lépe zobrazena u nás doma v knihách, v televizi... Pak jsem zjistil, že abych uviděl Monu Lisu, musel jsem projít kolem dvaceti podivných policistů.“

Poznamenal také, že typický Bělorus má vždy dvě duše. „Máme dvě náboženství, tady Ježíš vstává z mrtvých dvakrát: máme také dvě hlavní města, jsou to Minsk a pro některé i Moskva, Minsk a Varšava zase pro jiné, Minsk a Vilnius pro ty s nostalgií po Velké Litvě. Máme dva oficiální jazyky, dvě vlajky, dva národní symboly... Je to také to, co nás odlišuje od našich ruských sousedů, kteří mají jednoho cara, jeden stát, jeden jazyk, jedno náboženství. Je to také to, co nás odlišuje od velkých národů, jako je Francie. Malé národy, jako Katalánsko nebo Bretaň, mi připadají mnohem snazší pochopit než Francie, kde naříkají nad její ztracenou velikostí,“ tvrdí básník.